Na tento rok jsem nenapsal svoje plány. Nejsem si jist, jestli je to dobře, nebo špatně. Určitě bych si tam naplánoval věci, které bych opět nesplnil a to na optimismu nepřidá. Zase na druhou stranu když si člověk nevytyčí cíle, tak pořádně neví, kam směřovat. Ale úplně špatně to také není. Spoustu dobrých věcí, které se v mém životě udály, jsem neplánoval. A nevím, jestli je to jen můj momentální pocit, nebo to tak opravdu je, ale když se něco vydaří neplánovaně, tak pak z toho má člověk déle radost. Protože když se něco plánuje, člověk to očekává, těší se na to, a radost z té věci může vyprchat ještě dřív, než se ta věc stane. Když člověk takto ztratí motivaci, může se na to vykašlat a ta věc se vlastně ani nestane. Pak člověk přemýšlí nad tím, co v životě udělal, a zjistí, že toho mohl udělat hodně, ale všechno mu zůstalo jen v jeho hlavě.

Můj poslední velký projekt, který jsem dokončil, byl Lojzik, a toho jsem vydal před více jak čtyřmi lety. Od té doby jsem dělal na několika dalších projektech, ale vždycky jsem s nimi skončil. Protože byly tak velké, že mé nadšení vyprchalo dříve, než jsem je dokončil.

Zbývají mi tři roky studia. A co potom? Pak budu muset už opravdu začít vydělávat peníze. Nedovedu si představit, že bych musel dělat něco jiného, než programování.

Nejvíc se mi na tom líbí flexibilní pracovní doba a možnost práce z domova. Sice existují i firmy, které zaměstnávají programátory, ti chodí na pracoviště a od rána do odpoledne tam sedí. Ale takové zaměstnání bych nechtěl. Nedokážu si představit, že bych neměl možnost spontánně cokoliv kdykoliv podniknout, protože bych zrovna v tu dobu musel být v práci. A já jsem schopnej se rozhodnout z minuty na minutu někam vyrazit.

Takový pracovní režim má ale i své nevýhody - těžko se zaměstnavateli dokazuje, kolik času té práci člověk opravdu věnoval. A u programování je to takové, že člověk někdy za krátkou dobu může naprogramovat něco, co je v dané aplikaci hodně vidět, a pak může strávit mnoho času nad nějakou drobností. Navíc zaměstnavatel tomu většinou moc nerozumí (většinou vůbec - proto na to má programátora) a nedokáže tu práci dostatečně ocenit, protože ji hodnotí podle výsledku a nedokáže si představit, kolik úsilí k jeho dosažení musel programátor vynaložit.

A já se bojím toho, že taková flexibilní pracovní doba mi ve výsledku sebere ještě víc času, než pevná. Sice je fakt, že přeci kdykoliv můžu jít do té firmy, která vyžaduje docházku. Ale s tím už mám zkušenosti (mám už za sebou pár let školní docházky, kdy jsem musel každý den chodit na nějaké stupidní místo a soustředit se tam) a vím, že když pak člověk konečně dorazí domů, už nemá chuť na nic.

A když má člověk takovéhle výhlídky, kde má vzít motivaci dělat ještě k tomu všemu něco vlastního, když už mu všechnu chuť vezme práce? Dřív jsem měl sen. Naprogramovat něco velkého ještě během studia, aby mi to potom vydělávalo. Bohužel se mi zatím nic takového nepovedlo a jestli mám být realistický, myslím si, že za ty další tři roky se to už nestane. Za ty roky jsem pochopil jednu věc. Aby člověk vytvořil něco úspěšného, nestačí, aby uměl dobře programovat. Důležité je mít dobrý (originální) nápad a umět to prodat (většinou stačí mít prachy na reklamu). Nápad bohužel nemám a marketingové schopnosti také ne. On by nejspíš stačil ten nápad a pak najít někoho, kdo zvládne tu druhou věc, aby do toho šel se mnou. Pořád to ale ztroskotává na tom, že nemám ten nápad.

Navíc u takových projektů není vůbec jistý úspěch. A já chtě nechtě musím čímdál víc myslet na peníze. Je mi dvacet jedna a rád bych se postavil na vlastní nohy. A k tomu jsou peníze potřeba. Bez peněz to bohužel v tomto světě nejde, protože lidi si tento svět zařídili tak, aby to bez nich nešlo. Nemůžu investovat čas ani peníze do něčeho, co možná někdy něco vynese. Protože i do té doby musím něco jíst.

Po Lojzikovi jsem se snažil dělat větší věci, ale nakonec jsem vždycky přišel na to, že jsem od toho měl příliš velká očekávání. A tak jsem s tím přestal, abych neplýtval čas a mohl dělat na něčem, co by mělo větší cenu. No a jak to dopadlo? Proplýtval jsem tím tři roky. A pak jsem se tak nějak přestal snažit úplně.

Před rokem jsem si vymyslel Hraboše Bohouše. A jak na tom jsem po roce? Nijak, prostě nebyl čas, chuť a tak. Začal jsem ho programovat v JavaScriptu. JavaScript je fakt hnusnej jazyk. Hlavně proto, že jsem si velmi oblíbil OOP a jeho OOP není zrovna podle mých představ. Každopádně jsem ho chtěl udělat jako webovou aplikaci, protože lidi to budou spíš hrát, když jim na to bude stačit otevřít prohlížeč a nebudou muset nic stahovat. Přemýšlel jsem, že bych se naučil nějaký jazyk, který se do JavaScriptu kompiluje, ale k tomu jsem se už nedostal. Protože jsem dostal novou pracovní příležitost a tou se zabývám dodnes - vývoj CMS. Baví mě to skoro stejně, jako kdybych programoval něco pro sebe, a tak jsem neměl potřebu dělat přitom něco dalšího. A tak jediné, co jsem za poslední rok kromě toho programoval, byly projekty do školy a miniprojekty pouze pro sebe, které jsem nikdy neměl v plánu zvěřejnit.

Před dvěma týdny jsem úspěšně absolvoval čtvrtý semestr vejšky. Musím říct, že prvotní nadšení ze školy už vyprchalo. Už zase školu upřímně nesnáším. Poslední semestr to bylo strašný - člověk dokončil jeden projekt, nestihl ani vydechnout, a už musel dělat na dalším, aby to stíhal. Poslední projekt jsem dokonce nestihl. A ihned po projektech zkouškové. A ani tehdy nebyl čas vydechnout. Dokonce ani nadechnout, protože jak jsem se snažil dokončit poslední projekt, tak nezbyl čas na učení na první zkoušku. Protože deadline projektu byl o půlnoci a zkouška byla ráno od osmi. Z prvního termínu samozřejmě F. A to už týden předtím jsem nezvládl semestrální test z angličtiny, který jsem opravoval v den deadlinu toho posledního projektu. A zkouška z angličtiny byla hned druhý den odpoledne (ten den jsem měl dvě). Angličtinu jsem v tomto chaosu zvládl, ani nevím jak, protože jsem se na to skoro ani nepodíval - nebyl čas a už vůbec jsem se v tom stresu nedokázal soustředit. Dalších pět zkoušek jsem dal (ale měl jsem toho plný zuby). A hned další den po poslední zkoušce byl opravný termín té zkoušky, kterou jsem nedal. Měl jsem k učení tak velký odpor, že jsem se nedokázal soustředit ani pět minut. Pak jsem jel konečně domů. Ale dobře jsem věděl, že se tam budu muset ještě vrátit, protože jsem si byl téměř jist, že jsem to opět nedal. O pár dní později bylo opraveno a mě tam stále svítilo F. Po těch pár dnech doma jsem se trochu uklidnil, tak jsem se už dokázal lépe soustředit a začal jsem se šrotit na třetí termín. Velká motivace také byla, že druhý opravný je poslední a kdybych to nedal, musel bych ten předmět opakovat. Nasadil jsem stejnou učící metodu, jako před maturitou, a nakonec z toho bylo C.

A teď už mám konečně volno - až do druhé poloviny září. Pak začne to semestrové kolečko nanovo.

Do té doby bych chtěl už konečně dodělat placené programování - no dodělat... dokončit první verzi. Už mám pěkně velký skluz a peníze by se hodily.

Moje priority by měly být takové:

1. Škola
2. Práce
3. Přátelé

Samozřejmě to tak ve skutečnosti není, ale je to přesně naopak. Kamarádi momentálně v mém životě znamenají opravdu hodně. Nejspíš jsem to už psal, nevím, ale připadá mi, že všechno mezi tím, než se s nimi znovu setkám, je jen přežívání. Dohromady jsme se dali relativně nedávno a připadá mi, že od té doby jsem konečně začal žít naplno.

To je možná taky ten důvod, proč už skoro vůbec neprogramuju nic vlastního - čas, který jsem tomu věnoval, teď věnuju jim. A vůbec toho nelituju - jsou rozhodně lepší, než nějaké kusy kódu.