Blíží se konec roku s číslem 2016. Měl jsem od tohoto roku velká očekávání. Říkal jsem si, že rok dva tisíce ŠESTNÁCT musí být prostě ten nejlepší. A najednou se zděšeně dívám do kalendáře a zjišťuji, že už je prosinec, dokonce polovina z něj je už pryč! Rok se nezadržitelně blíží ke konci a já si říkám, kde to nej vlastně je, kde zůstalo? Jakto, že tu není? Možná jsem měl jen příliš velká očekávání. Ale když se nad tím sebekriticky zamyslím - co jsem udělal já pro to, aby nej opravdu byl?

Čím jsem starší, tím mi čas ubíhá rychleji. Dnes mi to přijde jako včera, kdy jsem odpočítával sekundy do nového roku a následně si připíjel s mými nejlepšími kamarády ...Kofolou. A najednou je tu dnešek a marketing nám ze všech stran cpe Vánoce. Sakra, nebyly už loni? Když jsem byl malej, tak jsem vždycky už od září odpočítával dny do Vánoc. Jak se blížily, tak jsem svoje odpočítávání zpřesnil až na sekundy. Vlastně si teď vzpomínám, že jsem vždycky dával odpočet na svoje stránky. Neuvěřitelný, jak jsem od té doby dospěl. Teď už to tak neberu. Dřív jsem se těšil na dárky, protože jsem vždycky dostal nové hračky. Dnes si už s hračkami nehraju... vážně? To není pravda - u čeho právě teď sedím? U počítače. A to je taková hračka... univerzální, kompaktní a nejlepší na tom je, že u ní nejsou žádné limity, jako jsem měl v dětství např. u Lega - nemohl jsem postavit cokoliv, protože jsem měl omezenou množinu kostiček. Ale takové omezení u počítače není - na něm si můžu programovat co chci, protože k tomu potřebuju jen dvě součástky - nuly a jedničky - a můžu udělat cokoliv. A těch mám prakticky neomezené množství. Ano, já nedospěl, jen místo stavebnice píšu programy. No a jelikož už počítač mám, tak co dostanu pod stromeček? Jen samé praktické věci. Nemám rád praktické věci, ne pod stromečkem :-D Ale jo, těším se na Vánoce :-) Trochu jinak, než když jsem byl malej. Dnes se těším na tu vánoční atmosféru - na to, abych si to užil s rodinou, s kamarády... A taky na štědrovečerní večeři - miluju kapra - na talíři. No to jsem trochu odbočil.

Rok 2016 je skoro pryč a nikdo s tím už nic nenadělá. Nemáme stroj času, abychom se mohli vrátit zpátky. Jo, to by bylo užásné... vrátit se v čase a své minulé já varovat, aby nedělalo chyby, které udělalo. Ale to nejde, alespoň zatím... A je to vlastně dobře. Protože kdybychom se mohli vrátit a věci změnit, tak bychom se nemuseli bát udělat chybu. Protože každá chyba by byla smazatelná. Vždycky bychom všechno udělali správně, protože bychom si to mohli předtím tisíckrát otestovat. Takový život bych ale žít nechtěl. Vím to. Zkoušel jsem to. Samozřejmě ne na životě, ale sami si můžete zkusit, jaké to je, když se chyby dají vrátit. Stačí hrát nějakou počítačovou hru, která lze ukládat. Když uděláte chybu, tak prostě načtete předchozí pozici a hrajete dál. Jak dlouho vás to bude bavit? Pak to přestává mít smysl. Ve světě, kde není možné udělat chybu, není možný žádný vývoj. Tam, kde se nemůže stát chyba a všechno jede, jak má, se nemůže nic stát... a taky tam nemůže vzniknout nic nového. Chyby jsou v našem životě velmi důležité. Občas za ně prostě musíme nést následky. Protože z každé chyby, kterou uděláme, si tím vezmeme zkušenosti. Po všem, co v životě prožijeme, jsme o něco chytřejší. Máme o něco lepší představu o světě a o tom, jaký smysl v něm má naše existence. A takové pocity mám z jednoho svého pohledu na rok 2016. Dělal jsem chyby, byl jsem naivní a pak jsem se z toho cítil špatně. Někdy je potřeba se drsně spálit, aby člověk pochopil. A až konečně pochopí, tak se mu naskytne jedna neuvěřitelná šance - šance se nad tím zamyslet a něco změnit. Ohlédnout se za minulostí, zhodnotit, co udělal dobře a co špatně, a podle toho se rozhodnout, jak žít dál. A tuto šanci nám dává zkušenost - ať je dobrá, nebo špatná. Každá naše zkušenost nám dává cenné informace o tom, jak máme žít.

Minulost je tu proto, abychom se z ní poučili. Budoucnost je to, co můžeme ovlivnit. A v přítomnosti tak můžeme učinit.

Rok 2016 nebyl zas tak špatný. Spousta věcí se mi povedlo, ve spoustě věcí jsem se posunul dál. Ale následující rok může být ještě lepší. A teď už to nesmí být prázdná fráze, jako loni. Protože nestačí si říct, že to bude lepší. Je pro to potřeba něco udělat. Optimismus je hodně dobrá věc a žije se s ním náramně. Ale jen on sám nestačí. Potřebujeme ještě vůli se posunout někam dál. Nestačí mít nasazené růžové brýle, musíme ještě zvednout zadek.

A tak jsem si dal jedno velké předsevzetí na příští rok. Uvědomím si chyby, které jsem doposud dělal, přestanu je dělat, a budu věci dělat líp. A hlavně budu něco dělat, nebudu jen tak sedět (metaforicky řečeno - jsem programátor, takže se dost nasedím). A myslím to obecně. Jak ve svém osobním životě, tak i profesním. Dojde i na mou vlastní programovou tvorbu, která v posledních letech byla prakticky nulová. Zbývá mi dva a půl roku školy. Než škola skončí, chtěl bych udělat ještě jeden svůj projekt. Zatím nevím jaký. Ale něco určitě bude.

Pokud jste dočetli až sem, tak před vámi smekám, že máte takovou výdrž číst moje bláboly. Původně jsem chtěl psát trochu o něčem jiném, ale někdy, když píšu, tak mi začnou v hlavě pobíhat myšlenky a chtějí ven. A když je neukrotím, pak vznikne takový článek, jako je tento. Možná podobných článků očekávejte víc, těch myšlenek tam ještě pár je :-D