Poslední dobou jsem v koncích. Tenkrát, když jsem si v devítce vybíral, na který půjdu obor, jsem absolutně netušil, co chci dělat. Dal jsem na rady ostatních a šel jsem na stavebku. Teď vím, že to byla asi největší blbost, co jsem kdy udělal.

Na základce jsem měl celkem dobré známky. Nejvíc ze všech předmětů mě bavila geometrie a matematika. Mimo to jsem tehdy hodně hrál počítačovou hru, ve které si postavíte barák, nastěhujete tam rodinu a řídíte její život. Naši si proto mysleli, že by mě mohlo bavit stavění baráků, tak mi řekli, že bych měl jít na stavebku. Tehdy jsem ještě netušil, co to všechno obnáší, tak jsem s nadšením kývnul a šel jsem na stavebku.

Počáteční nadšení ale celkem rychle odeznělo a uvědomil jsem si, že tenhle obor asi není pro mě. Ovšem stále jsem netušil, jaký jiný obor by mě bavil. Školu jsem dokončil i přes mírnou krizi ve čtvrťáku.

Pak jsem udělal další hloupost. Šel jsem dál na vysokou školu - opět obor stavebnictví. "Budeme mít v rodině inženýra!" Naši byli sice nadšeni, že mají v rodině vysokoškoláka, ale já z toho tak dobrý pocit neměl. Následovaly totiž další a další krize. Když si uvědomíte, že se pokoušíte o něco, co vlastně ani nechcete, jen proto, že se to od vás čeká, zažijete pocit, který bych vám nepřál. Někdy mám sto chutí se školou seknout. Jenže co by následovalo...

Nějakým zázrakem jsem se po X krizích dostal až do třeťáku. Před začátkem prvního semestru jsem si konečně požádal o adaptaci studia kvůli svému pomalému psaní a rýsování tužkou na papír. Ukázalo se, že jsem dysgrafik. Snad mi alespoň ta adaptace nějak pomůže. Jenže hned první den ve třeťáku jsem zjistil, že je tu ještě jeden problém.

Už se nedokážu při hodině tak dobře soustředit jako dřív. Pořád přemýšlím nad tím, jak mě ta škola nebaví a jak mě probíraná látka vůbec nezajímá a jen slepě opisuji z tabule (ale ani to zcela nezvládám). Vím, že tohle je problém asi spousty lidí, ale já jsem se s ním doposud nesetkal a nevím si s ním rady. Vždycky jsem se snažil tak nějak dávat aspoň trochu pozor, ale teď mi prostě připadá, že už to psychicky nezvládám. Jako by mi už docházela síla.

Nevím, co mám dělat. K dokončení alespoň bakalářského studia mi zbývají ještě dva roky, počítám ale s tím, že si kvůli svým problémům budu muset studium rozvolnit (prodloužit ještě o rok), abych vše lépe zvládal.

Rád bych se konečně z téhle spirály negativních emocí dostal, ale nevím jak a koho mám požádat o pomoc.

Hodnocení

Komentáře

Jméno:
Předmět:
Komentář:
Kontrola: