Tím trápením je placené programování a jedna osoba za to všechno zodpovědná. Trochu paradox říkat tomu placené programování, když z  toho nemáme (já a Víčko) ani korunu. A ani nic jiného. Vůbec nic. Zatím?

My tomu říkáme práce pro něj, on si tomu dovoluje říkat práce pro tým, tedy i pro sebe, pro mě, pro nás. Ale pokud by to byla týmová spolupráce, měly by z toho mít výhody obě strany. Když už tedy nemáme odměny za předešlou práci, měli bychom mít minimálně několik měsíců slibované smlouvy na další projekt, na kterém jsme pro něj již začali pracovat. Zatím z toho ale těží a dělá z nás kretény jen on a jeho kumpán. Vlastně ani nevím, pro koho jsme to celou dobu dělali. Já měl totiž za to, že jen pro jednu osobu. Nakonec se ukázalo, že to děláme snad pro celou firmu...

Dodnes opravdu nechápu, proč jsem mu celou tu dobu ustupoval. A Víčko se mnou, resp. já s ním. Když přišla řada na to, abychom z toho začali profitovat i my, neměli jsme si to nechat líbit a měli jsme tvrdě požadovat to, co nám dluží. To jsme už vlastně udělali, ale asi to nebylo dostačující.

Nesralo by mě to tolik, kdybych to dělal třeba jen pár dní, jako tomu bylo v případě Nitrama, který mi taky nasliboval, jak mi za to všechno zaplatí a dodnes se jen vymlouvá a ještě má tu drzost se mě zeptat, jestli za to chci zaplatit, když to vůbec nikdy a nikde nepoužil. Jenže v tomhle případě nejde o dny. Ani týdny. Dokonce i měsíce jsou málo. Dnes už je to něco okolo roku a půl, co jsem pro něj začal dělat! V případě Víčka je to snad už něco přes dva roky...

A není to tak, že bych na tom pracoval jen z části, já tomu dříve věnoval téměř všechen svůj volný čas! A to včetně víkendů, svátků i prázdnin! Odměnou za to jsou mi jen plané sliby...

A Víčko? Ten mu před nedávnem dokonce udělal celý projekt, za který si na začátku řekl přesnou cenu za hodinu práce. Dostal od něj osminu koncové částky s pozdějším slibem, že za to bude dostávat podíl z prodeje. A klidně mu ten projekt dal bez smlouvy! Kolik myslíte, že už z toho má nyní? Ano, přesně tak, nemá z toho vůbec nic. Zatím?

Navíc když jsme se začali cukat, že takhle by to teda dál bez slíbené odměny nešlo, byl na nás dokonce jeho kumpán nasraný a chtěl s námi okamžitě ukončit spolupráci za to, že si pořád vymýšlíme a házíme jim prý jen klacky pod nohy. Chápete to? Tak oni nám dluží za práci a ještě se diví, proč jim tohle děláme, vždyť oni jsou přece na nás takhle hodní, chtějí nám (někdy) dát podíl a kdo ví co ještě...

Nejhorší na tom celém je fakt, že se v podstatě nemůžeme nijak rozumně bránit. Nemáme nic, čím bychom z něj to, co nám patří, mohli dostat. Smlouvu jsme s ním nesepsali a vytáhneme-li nějaký jiný trumf, který máme zatím schovaný v rukávu, může se stát, že už ani jeden žádnou odměnu nedostaneme. Podle všeho bychom ho mohli jít i žalovat, protože smlouvu o dílo lze uzavřít i ústně, ovšem nemáme to pořádně jak dokázat, leda tak komunikací na Skypu, která se dá celkem snadno zfalšovat, anebo telefonátech, které nás ovšem ani jednoho nenapadlo si nahrát.

A co že to máme dostat za odměnu? Oba jsme si vybrali pořádně výkonné herní notebooky od MSI, aby se nám už nestalo, že bychom měli problém s výkonem a testováním čehokoliv. Víčko ten notebook opravdu potřebuje, protože jeho současná šunka je fakt extrémně pomalá. Já bych mohl být normálně spokojený s počítačem, na kterém pracuji nyní, ale nejsem. Má sice docela slušný hardware (čtyřjádrový Intel Core i5-2500 z rodiny Sandy Bridge se základní frekvencí 3.3 GHz a 6 MB L3 cache, 8 GB DDR3 RAM, AMD Radeon HD 5570, 128 GB SSD + 1 TB HDD a Full HD monitor), ale nepočítám-li to, že bych chtěl něco výkonnějšího, je tu několik důvodů, proč ho potřebuji:

• Možnost libovolného experimentování, např. instalace Linuxu do dual bootu, konfigurace BIOSu. Se současným počítačem moc experimentovat nemůžu, protože není můj, ale rodičů. Navíc mám zakázáno na něj bez svolení instalovat programy (což už tajně porušuji).
• Dělení se o něj. Naprosto nesnáším, když se musím o něco, co potřebuji k práci, s někým dělit, tedy když přijdu třeba ze školy a někdo na něm je a já musím čučet do zdi nebo třeba sledovat videa na mobilu a nemůžu programovat. Na mobilu už jsem párkrát programovat zkoušel, ale na softwarové klávesnici se to fakt nedá.
• Věčné a nesmyslné zákazy a omezení. Nyní mám třeba omezení, že pokud jdu další den do školy, můžu být na PC maximálně do 22:00 a jakmile to přetáhnu, je zle. Nikoho nezajímá, že mám zrovna v hlavě nápad, jak něco naprogramovat, snažím se to realizovat a v půlce někdo přijde a odtrhne mě od toho. Pak kvůli tomu stejně neusnu, protože o tom musím neustále přemýšlet. Nebo když se dívám na nějaký film a v půlce to musím vypnout. Stejně se na to dodívám v posteli na mobilu, tak o co jim sakra jde? Už nejsem malej kluk, co musí chodit po večerníčku spát a bude se řídit vším, co mi rodiče řeknou. Ničím je při sezení u PC neruším a to, že budu nevyspanej, je sakra snad jen moje věc a ne jejich!
• Nemůžu se na něm kdykoliv dívat na věci, které opravdu nechci, aby rodiče viděli, že se na ně dívám. A opravdu tím nemyslím porno. A proč? Monitor je totiž v rohu a nasměrován přímo do celého obýváku... S notebookem si můžu kamkoliv zalézt, už jen třeba do svého pokoje a mám klid.
• Je to nefér vůči rodičům. Je to nejvýkonnější PC v domácnosti, a ačkoliv by na něm taťka rád hrál hry, nemůže, protože tu sedím já. A já jsem strašnej sobec a nechci se dělit.
• Nemůžu si vzít PC do školy. Ve škole trávím opravdu hodně času a bylo by naprosto skvělé ho využít programováním nebo třeba experimentováním s Linuxem místo nějakých strašně nudných hodin či úplně volných hodin a přestávek.

Tohle všechno mě tak neskutečně užírá, že hlavně poslední měsíc prostě jen sedím a přemýšlím, jak ten notebook získat. Nemůžu programovat ani psát články, protože na to pořád musím myslet. K odreagování a chvilkovému zapomenutí na tohle všechno si zapnu nějaké video na YouTube či seriál (momentálně sleduji Heuréku), ale stejně se mi to pořád vrací a někdy kvůli tomu dokonce nemůžu spát, hlavně po telefonátech s danou osobou.

Taky mě užírá ten fakt, že už jsme mohli notebooky mít, ale všechny peníze, za které jsme je měli nejspíše dostat, odpluly někam podle jiné smlouvy. Jistě, taky bych se asi takto zachoval, ale takhle nás ojebat... Aspoň vím, jak moc si naší spolupráce váží... Sice chtěl Víčkovi dát klíčky od auta jako důkaz, že nám ty notebooky dá, ale k čemu mu to je? Řidičák nemá a prodat ho taky nemůže...

Jednou jsem tomuto člověku řekl, že jsem udělal dobře, když jsem začal pracovat pro něj a ne pro člověka, co mi nabízel práci se smlouvou ještě před ním. Myslím, že to ode mě nebylo moudré.

A na co se vlastně vymlouvá? Prý prodávají vilu za 45 milionů. Měla být splacená již někdy v srpnu nebo na začátku září. A máme tu prosinec a údajně je splaceno jen nějakých 30 milionů. Navíc část z toho (asi milion) tvoří jistina, kterou už kupce stejně nikdy neuvidí, ať už to koupí nebo ne, tak proč sakra musí strašit u notáře???

Nyní už pro něj nepracujeme, dokud nám nesplatí, co nám dluží, a nebudeme mít smlouvy.

Závěr

Na závěr bych na vás měl pár otázek. Co byste v takovém případě dělali vy? Dostali jste se někdy do podobné situace? Jak jste ji vyřešili? Jak si myslíte, že by měla vypadat týmová spolupráce? Myslíte si, že by na nás měl být ten člověk nasraný za to, že od něj požadujeme to, co nám dluží? Na všechny ty odpovědi se těším v komentářích.

Shrnutí SuperMartasových měsíců bude teď vycházet nepravidelně, jestli vůbec, dokud se vše nevyřeší, protože jak jsem již psal, nemám moc náladu na psaní a taky nemám moc o čem psát, i když většinou si vždycky nějaké téma najdu.

Mějte se pěkně a upřímně přeji všem, aby se do žádné podobné situace nedostali.

P. S. Nikdy nedělejte za peníze nic pro nikoho, aniž byste na to měli smlouvu. ;)