Už před minulými prázdninami zvažoval taťka, že mě přihlásí do autoškoly. Minulý rok by mi však mohlo být uděleno řidičské oprávnění skupiny AM, což je malá motorka s maximální konstrukční rychlostí do 45 km/h. Proto jsme to odložili až na letošní prázdniny a mohl jsem dostat oprávnění na motorku řazenou do skupiny A1. A v tomto článku vám tedy popíšu mou cestu autoškolou.

Radost jsem z toho neměl

Když mi taťka někdy už v červnu navrhoval, že by mi zaplatil autoškolu, dlouho jsem váhal. Nechtělo se mi, protože by to pro mě znamenalo další starosti - dojíždění a hlavně učení (to je asi to, na co o prázdninách vůbec nechci myslet). Jenže když jsem zvážil, jaké výhody mi to přinese (hlavně že nebudu muset dojíždět do školy autobusem a čekat na něj po vyučování), rozhodl jsem se kladně. I přesto se mi na teorii, ale především na jízdy po celou dobu chodit nechtělo, radost jsem z toho neměl. Přesto jsem se celou dobu snažil na tolik, abych dosáhl cíle a zvládl závěrečné zkoušky.

Teorie? Pohoda

Už když jsem byl menší a jezdil jsem s rodiči do našeho okresního města nebo vlastně i jinam, učil mě taťka značky. Netuším, kolik mi mohlo být let, ale dodnes si pamatuji, jak jsem složitě vysvětloval značku "Zákaz stání" - než jsem to vysvětlil, uběhla minimálně minuta, přitom definice v zákoně je krátká ale výstižná.

Ale zpět k tématu. Díky těmto zkušenostem se značkami, a dokonce i s křižovatkami (které mě také učil taťka), pro mě byly tyto části teorie lehké. Ovšem ani ostatní části nebyly nikterak složité. Hodiny teorie mě dokonce i bavili, fajn učitel nám všechno krásně vysvětlil a takto strávený čas ubíhal vcelku rychle. Vím, říkal jsem, že na hodiny teorie jsem chodil nerad. To je pravda, vždy když jsem tam měl jet, tak se mi absolutně nechtělo. Ale když už jsem tam byl, nelitoval jsem toho.

Jízdy? Trochu problém

Moje první jízda na motorce za celý svůj život byla jízda na cvičáku. Jenže zde už přicházely problémy. Hned prvním problémem bylo to nejzákladnější, rozjezdy. Když jsem začínal pouštět spojku, nevědomky jsem ubíral plyn (asi že jsem se toho bál?). Proto se to nechtělo rozjet a nemohl jsem udržet rovnováhu. A ano, i rovnováha mi dělala (a z části dělá i dodnes) problémy. Příkladem by mohl být rozjezd do zatáčky (hlavně pravotočivé) nebo kličkování mezi kužely. Dále mi například dělalo potíže najít neutrál, nakonec se mi to ale podařilo naučit.

Po několika hodinách trénování na cvičáku jsme vyjeli do terénu. Učitel mi po celou dobu vyčítal, že jezdím pomalu (jezdil jsem okolo 35 km/h). Ale lepší jezdit pomalu a ne jak blázen. Při jízdě městem jsem začal dostávat takovou tu zdravou sebejistotu, že to zvládnu. Občas mi ale dělala problém ta rovnováha, největším problémem pro mě na konci bylo podívat se při jízdě doleva do levého zrcátka. Absolutně jsem na to zapomínal, jak kdybych o tom ani nevěděl. Tím se mi zase začala vracet nejistota a opět jsem začínal mít pochyby, zda ty závěrečné zkoušky zvládnu. Ty pochyby byly dokonce tak velké, že jsem před každou další jízdou nemohl usnout a byl jsem nervózní. Naštěstí tato nervozita po chvilce ježdění opadla a dělal jsem čím dál tím méně chyb.

Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, už mě čekaly poslední jízdy a další den jsem měl jít na zkoušky...

Závěrečné zkoušky

Den před závěrečnými zkouškami jsem nemohl spát. Trápil mě pocit, že vyhořím na jízdách. Proto jsem místo spánku hledal rady, čemu se vyvarovat a na co si dát pozor. To mě trochu odvádělo pryč od negativních myšlenek.

Druhého dne (nebo vlastně ještě toho samého, usnul jsem totiž až někdy kolem jedné hodiny v noci) jsme se měli sejít na úřadě v 7:15. Do města jsme dorazili již v 6:30, zavezli jsme totiž mamku do práce. Čekání se mi zdálo nekonečné. Když ale nastal ten čas, dlouho jsem neotálel a šel tam. K našemu (ne)štěstí, oznámili nám, že zkoušky jsou přesunuty až na osmou hodinu. Takže přišlo zase to dlouhé čekání. Nakonec jsme se všichni ale dočkali a byli jsme vpuštěni do zkušební místnosti. Spolu s námi tam přišli tři chlápci - jeden z nich byl komisař a byl to zrovna ten, kterého bych si přál z těch tří nejméně. No co už, napsali jsme testy a já odcházel se stoprocentní úspěšností.

Následovaly jízdy, nejobávanější část zkoušky. Na cvičáku jsme byli celkem čtyři - dvě velké motorky (A) a dvě A1 - mezi nimi i já. Komisař rozhodl, že první pojedou velké motorky, pak teprve A1. A zase to čekání - jedna závěrečná jízda trvá půl hodiny, takže jsme museli čekat oba minimálně hodinu, ten druhý z nás hodinu a půl. Dohodl jsem se s tím druhým na A1, že pojedu jako první. No dohodl, spíš mi řekl, že mám jít, ať to mám za sebou. Na jednu stranu se mi nechtělo, ale zase to bylo lepší, než další půl hodiny čekat. Zkontroloval jsem motorku před jízdou a už jsme to razili do města. Po celou jízdu mi komisař vyčítal, že jezdím pomalu, že mám předvést jízdu tak, jak se správně jezdí. Ale popravdě, kde je v zákoně napsáno, že musím jet minimálně takovou a takovou rychlostí, pokud to není upraveno značkami? V zákoně se nic takového nevyskytuje, je to tedy jen na řidiči, jak rychle pojede (samozřejmě maximální rychlosti omezené jsou). Hned první takovou zkouškou pro mě byl autobus. Než jsem k němu dojel, začal blikat, že chce vyjet ze zastávky. Okamžitě jsem proto začal brzdit a autobus pustil (kdybych to neudělal, mohl by mě komisař vyhodit). Dále už to šlo lehce, projeli jsme město, za městem se otočili a jelo se zpátky. Při rozjezdu do jedné křižovatky za městem mi to zdechlo. Naštěstí tam nikdo nejel, takže nebyl problém. Dojeli jsme v pořádku na cvičáku a bylo tu závěrečné hodnocení.

Komisař nemohl nezmínit mou pomalou jízdu, říct mu však o tom, že minimální rychlost v zákoně nikde napsaná není, jsem neměl odvahu. Přeci jenom v této situaci radši všechno odkýváte, než se hádat a snížit si šance na to, že zkoušku úspěšně uděláte. Dále ze mě mámil slovíčko "včas" - že se směrovka dává včas a s dostatečným předstihem. A co je včas? Pro někoho 2 minuty předem, pro někoho 2 sekundy... Jinak k ničemu ostatnímu nějaké extra poznámky neměl, ale z těch jeho dlouhých řečí jsem neměl dvakrát dobrý pocit. Nakonec mi však oznámil, že jsem zkoušku úspěšně udělal! Měl jsem z toho obrovskou radost a byl rád, že to mám konečně úspěšně za sebou...