Takový menší pokus o báseň ze života:

Bláhový

Jak já jsem býval bláhový,
lidí jsem se vždy bál.
Když jsem byl malý kluk,
za maminku jsem se schovával.

Věřil jsem v samé hlouposti,
chtěl jsem být Spider-man, dinosaurus, pes,
že to však není možné,
to už vím jistojistě dnes.

Přál jsem si daleko více nemožných věcí,
třeba umět lítat jako pták,
to ví ale každý prvňák,
že člověk nemá křídla a nevzlétne tak přeci.

Proč jsem se kdysi se psem jen ztotožnil?
Byla to snad touha po lásce – po pohlazení?
Ve světě, ve kterém jsem tehdy žil,
myslel jsem, že mezi lidmi lásky moc není.

Útěcha přišla většinou od mámy,
ta byla vždy nablízku - děj se co děj,
to už je teď ale za námi.
Ačkoliv jsem nechtěl, jsem dospělej.

Kdo jsem však teď?
A kým bych chtěl být?
Snad jsem alespoň trochu dobrý člověk,
který svou rodinu chtěl by mít.

Psychické problémy stále ještě mám,
uvnitř se chvěji a občas mám pocit, že jsem na ně sám.
Někdy však cítím se mezi jinými,
že mě chápou a pomáhají mi.

Snažím se být v klidu, už totiž vím,
že pravda občas nebývá, jak to cítím.
Ne vždy se to ale daří.
Kopu kolem sebe, v hlavě mívám zmatek a krev v žilách se mi vaří.

Kdopak mě v tu chvíli zklidní?
Mám si vzít snad znovu prášek?
To vážně nechci
a v tom je ten háček.

Doufám, že narazím konečně na lásku,
díky níž třeba najdu odpověď na otázku,
proč stále lidem nevěřím
a jen stěží se někomu s něčím svěřím.

Hodnocení

Komentáře

Jméno:
Předmět:
Komentář:
Kontrola: