Vím, že opět delší dobu slibuji další díl seriálu Já a počítač, dnes to ale bude trochu o něčem jiném. Sice to spolu velmi souvisí, ale nebude to o minulosti, nýbrž o současnosti. Na třetí díl seriálu Já a počítač, který bude mít název Doba, kdy jsem začínal psát web, se můžete těšit příští týden Tak a o čem to bude dnes? O mém koníčku a o tom kolik času mu věnuji. Už jsem to trochu nakousl dříve, dnes to více rozvedu.

Programovat jsem začal cca před třemi a půl lety a nyní si jsem naprosto jistý, že se mu chci v životě věnovat. Jinou možnost si ani nedovedu představit, protože na všechno ostatní jsem naprosto levej. Mám z toho velmi dobrý pocit, že vím, co chci v životě dělat, protože to se každému nepoštěstí. Většina lidí v mém věku nemají moc představu, co by chtěli dělat, anebo ji mají velmi mlhavou.

A tak není divu, že chci programování věnovat co nejvíce času. Programování se totiž nedá jen tak naučit, programování chce pořádnou praxi. Když si o programování přečtete knížku, tak víte jak vypadá kód daného jazyka, znáte pár příkazů, pokud je to dobrá knížka, tak i pár základních algoritmů. Ale to není vše, protože programování není jen o ťukání do klávesnice, to je jen přenos mezi hlavou a počítačem. Počítačový program se rodí v hlavě programátora.

Aby se mu tam něco zrodilo, tak musí mít znalosti o programovacím jazyce, ty dostane s knížky, ale hlavně musí umět převést svoji myšlenku do algoritmu, což je velmi složité a začínající programátoři s tím mají problém. Když jsem začínal programovat, tak jsem paradoxně na jednoduché úlohy hledal složitá řešení, ale jak jsem se do toho víc a víc dostával, tak jsem se naučil používat jednodušší, spolehlivější a hlavně rychlejší řešení (jedním slovem efektivnější). A to je hlavní cíl programátorovy práce, vymyslet co nejefektivnější řešení.

Při dnešních rychlostech počítačů si možná říkáte, že už to není pravda, protože i pomalé algoritmy dokáže počítač překousnout v řádech maximálně milisekund, ale to platí pouze u jednoduchých úloh, ale když vezmete v potaz například hry, tak tam je situace jiná. Navíc programovací jazyky se stále zjednodušují a za jednoduchost se platí, protože čím jednodušší je jazyk pro programátora, tím je náročnější pro počítač a to se projeví ve výkonu. Samozřejmě to opět neplatí pro jednoduché úlohy, tam je rozdíl nepatrný.

Když se podívám na své starší kódy, tak mě až překvapuje, jak jsem takovou hrůzu mohl napsat. Dnes neznám o mnoho příkazů víc (když to bereme v rámci jednoho jazyka), ale moje algoritmy jsou výrazně kvalitnější, než dříve. A za to může právě ta praxe. Proto věnuji programování co nejvíce času.

Ale to samozřejmě není jediný důvod, to bych s tím velmi brzo seknul. Jde tu i o mé programátorské ego, protože si chci něco dokázat. No i když to bylo hlavně dříve, teď si víc věřím. Chci aby moje práce byla vidět, protože i když mi ještě není ani 18, tak si myslím, že život je velmi krátký, protože těch necelých 18 let uběhlo strašně rychle.

Díky škole nemám mnoho času a to i přesto, že se doma neučím, na učení mi stačí přestávka nebo cesta autobusem. Domů se dostanu buď v 15:30 nebo v 17:00, podle toho, jestli máme krátkou nebo dlouhou. Ze školy bývám utahanej, takže mnohdy se mi ani do programování moc nechce. Tento rok jsem navíc začal programovat za peníze, takže to nějaký čas a náladu také ubere.

Kdybych se tak mohl vrátit do doby, kdy jsem ještě chodil na základku. To jsem měl spoustu času a nevážil jsem si ho. První verzi Elfánie bych zvládl naprogramovat o dost dříve, ale protože jsem si stanovil (odhadl) datum spuštění na 16. srpna, tak jsem si stále říkal, že do srpna je času dost. Proto možná mám dnes velmi špatné odhady, protože dnes se programování věnuji opravdu naplno.

Musel jsem omezit hraní počítačových her, protože ty jsou strašným žroutem času a jsem si vědom toho, že když nějakou začnu hrát, tak mě to chytne a nebudu dělat nic jiného. To se stalo letos v létě s MineCraftem a kdybych se nenutil hlavně kvůli placenému programování každý den něco naprogramovat, tak bych si to v září vyčítal, protože to by byly ztracené prázdniny. Kdybych hrál hry, tak byste se nové verze Elfánie dočkali asi tak za 10 let, jestli vůbec. Jediné hry, které hraju, jsou prohlížečové, jako Elfánie, a hry na mobilu, ale to jen abych si zkrátil dobu o přestávkách a čekání na autobus.

Když to nyní po sobě čtu, tak mi programování připadá jako otrocká práce, ale pro mě to tak není, protože programování mě baví. Je mi líto, když programování her někteří považují za podobné, jako jejich hraní, a proto mi vyčítají, že celý dny prosedím u počítače. Třeba závidí, že dělám něco, co mě baví a můžu si s tím vydělat pěkné peníze.

Abyste si nemysleli, že nemám nic jiného, než počítač: Mám rád například turistiku a nově hledání kešek, ale našel jsem (našli jsme) zatím jen čtyři v blízkém okolí, protože nebyl čas jezdit dál. Co mě ale opravdu nebaví, je sport a to jak aktivně, tak i pasivně.

Závěr

Dnes to už ukončím, protože myslím, že pro mnohé z vás je to už příliš souvislého textu. Chtěl jsem ještě napsat o mém názoru na alkohol, cigarety a vůbec na drogy, ale to si nechám na příště. Doufám, že tento článek budete hodnotit lépe, než mou první úvahu Budoucnost programování.