Občas se ve mně probudí mé filozofické já a přemýšlím nad nejrůznějšími věcmi. Přemýšlím o spoustě věcech a ano, většinou to jsou opravdu kraviny a o jedné z nich vám dnes napíšu. Pravděpodobně se mnou nebudete souhlasit, ale to je naprosto v pořádku - je to můj pohled na svět, ne váš.

Lidská osobnost je velmi složitá věc a často se člověk sám v sobě nevyzná. Někteří lidé si myslí, že ano, ale není to pravda a dřív, nebo později, sami zjistí, že uvnitř sebe jsou mnohem složitější, než si mysleli.

Sám jsem si uvědomil, že moje já není jenom já, že je to mnohem komplikovanější. Objevil jsem v sobě dvě části, které jsou naprosto odlišné, často se neshodnou, ale ani bez jedné by to prostě nefungovalo.

Tyto dvě části jsem nazval rozum a srdce, ale daly by se nazvat i jinak: ego a duše, vědomí a podvědomí, atd.

Rozum je něco, co si vytváříme, aby nám říkalo, co máme dělat. Jsou to naše zkušenosti, které sbíráme během života, a kterými se pak řídíme. Vytváří se na základě toho, co se nám povedlo a hlavně, co se nám nepovedlo. Pamatuje si chyby, které jsme udělali, a příště nám už nedovolí je udělat. Rozum má k dispozici obrovskou databázi toho, co jsme a dokážeme a co nejsme a nedokážeme. A podle toho se nás snaží směrovat. Říká nám: "Udělej tohle, protože to bys měl udělat." A také nám říká: "Tohle nedělej, to není dobrý nápad." A všechny tyhle rady vytváří na základě zkušenosti. Když se jednou spálíme, už nám nedovolí se spálit znovu. Hlídá nás a vede. Je to velmi dobrý rádce a starostlivý ochránce. Snaží se, abychom se vyhýbali riziku. Dělá to z dobrého důvodu - kdyby to nedělal, mohli bychom udělat nějakou chybu - a té pak litovat. A když už tu chybu uděláme, on si to zapamatuje a příště bude varovat. Ale je to také právě on, díky kterému je pro nás těžké se někam posunout. On nás drží zpátky, v každodenní rutině, protože o ní dobře ví, že je pro nás bezpečná. Kdybychom zkusili něco jiného, nemuselo by to dopadnout dobře - protože někdy dřív jsme už něco nového zkusili a dobře to nedopadlo - a on si to pamatuje, on to ví a už nám to nechce znovu dopustit. Ví i to, že by to mohlo dopadnout dobře - ale pokud to neví jistě, tak nám to nechce dovolit - cítíme strach - a ten je důležitý - chrání nás před rizikem.

A potom je tu srdce a to je zcela něco jiného. Srdce si nepamatuje, co bylo, a neplánuje, co bude. Ono to nepotřebuje. To není špatně, naopak to je jeho výhoda. Je oproštěno od zkušeností, od vnějšího vlivu. A díky tomu představuje naší pravou podstatu - to, kým opravdu jsme. Kým jsme neovlivněni prostředím. A když se do něj podíváme, uvidíme to, co chceme, po čem opravdu toužíme, naše nejniternější přání. A když srdci tato přání splníme - pak jsme šťastní, opravdu šťastní. A to je smysl života - štěstí. Srdce netouží po takových věcech, jako je majetek, moc a bůh ví co ještě. Takové věci chce rozum - protože, když ty věci budeme mít, budeme zajištění, v bezpečí. Ale neznamená to, že budeme štastní. Srdce chce úplně jiné věci - lásku, přátelství... A když mu je dáme, je to pro nás to nejvíc, co může být - a to nemusíme mít všechno, co potřebuje rozum. Pokud uspokojíme srdce, budeme v životě vítězi. A to i když nebudeme nic jiného mít. Srdce nás udělá šťastnými i tak. Rozum nás šťastnými udělat nedokáže.

Ale srdce může být i zraněno. A to je přesný opak štěstí. Když je raněno srdce, je to ta největší bolest, kterou kdy poznáme. Hrozně to bolí a není divu, že když takovou bolest jednou zakusíme, tak se ze všech sil snažíme té bolesti vyvarovat. Rozum se o to snaží. Rozum chrání srdce, aby nebylo zraňováno. Uzavře ho na to nejbezpečnější místo - hluboko uvnitř nás. Nedovolí mu, aby se dostalo do konfliktu s okolím, které by mu mohlo ublížit. A ono to funguje. S vnějším světem komunikuje pouze rozum. A tomu nevadí bolest - on jí necítí. On si všechny negativní zkušenosti uloží a příště je využije. Srdce je uzamčeno a my už necítíme bolest. Zdá se být vše v pořádku. Není. Protože jakmile je srdce uzamčeno, necítíme ani štěstí. Jsme chladní, prázdní.

S takto uzavřeným srdcem dokážeme žít dlouho, klidně celý život. Řídíme se jen rozumem. Ale občas se něco stane. Občas se srdci povede utéct z vězení. A z ničeho nic se tu objeví. Už jsme na něj dávno zapomněli, a ono tu najednou zase je. Najednou cítíme věci, které jsme předtím necítili. Najednou rozum není ten, kdo je ve vedení. A najednou si život neuvěřitelně užíváme. Protože když nám život řídí srdce, dovoluje nám vychutnávat štěstí. Jenže srdce si nepamatuje. Srdce neví, že může být i raněno. To si pamatuje rozum - jenže jemu srdce nevěří. Tento útěk srdce na povrch může znamenat výhru v životě, a nebo obrovskou bolest.

Rozum a srdce jsou naprosto odlišné entity a přitom tvoří dokonalý celek. Chybí-li srdce, nikdy nebudeme šťastní a nikdy nás nikdo neraní. Chybí-li rozum, jsme jen blázni. Bezstarostní blázni. Ale blázni.

A kde se ty dvě části v nás vzali? Srdce v nás bylo vždy - už od narození. Rozum ne, ten jsme si vybudovali a budujeme si ho celý život. Pamatujete, když jste byli ještě malé děti? Když rozum ještě nebyl tak silný? Nepřipadal vám tehdy svět krásnější? Nebyly starosti a do všeho, co jsme dělali, jsme vkládali srdce - tehdy jsme byli šťastní, ještě nezranění, tehdy jsme ještě nevěděli, co je to bolest. To byla blažená nevědomost. Takoví jsme ale nemohli zůstat napořád. Protože takoví bychom to nikdy ve skutečném světě nezvládli. Tehdy nás místo rozumu chránili rodiče, ale ti nás nemohou ochraňovat věčně. Museli jsme se postavit na vlastní nohy. A třeba jednou být ochránci vlastních dětí.

Tomáš Hypeš, 23. listopadu 2016

Nejsem si jistý, zda jsem svoji myšlenku vyjádřil přesně tak, jak je uvnitř mé hlavy. Je složité transformovat myšlenky na text.

Edit 28.11.: Asi po dvou hodinách po zveřejnění jsem tento článek skryl. Ale rozhodl jsem se, že nebudu cenzurovat své názory.