1. února 2015 0:00

SuperMartasův leden 2015

Jaký byl leden 2015 pro vás?
3/75%Dobrý
1/25%Hrozný
4Hlasovalo

Leden byl, co se událostí týče, opravdu velmi bohatý měsíc. Drtivá většina z nich byla k mému potěšení pozitivních, ovšem jedna je na druhou stranu velmi špatná jak pro mě, tak i pro mé okolí a možná i vás. Nechci ale předbíhat a začneme pěkně začátkem měsíce a vlastně i celého roku.

Hned prvního jsme přivítali nový rok 2015. I u nás se slavilo, proběhl novoroční přípitek (já měl samozřejmě nealko), pustili jsme pár rachejtlí a ostatní šli spát. Já ještě chvilku dělal něco na PC a o pár hodin později jsem šel spát také. Zbytek týdne doznívaly vánoční prázdniny, tady na Blogerech vyšlo pár dalších článků a prázdniny byly ty tam.

Další týden se nic zvláštního nedělo - prostě klasický týden, kdy musím navštěvovat, teď už zcela dobrovolně, ústav zvaný škola. Samozřejmě někteří učitelé byli zase na tolik aktivní, že nám prostě museli udělat radost písemkami, kvůli lyžáku totiž probíhalo trochu zrychleně uzavírání známek.

O dost zajímavější byl však až další týden a vlastně celá druhá půlka měsíce ledna. Tento týden byla naše třída totiž na lyžáku, kterého jsem se poprvé za několik let nezúčastnil. Myslel jsem, že nám, co nepojedou, dají alespoň volno (to ale důvod mé neúčasti nebyl), ale oni nás museli za každou cenu tahat do školy. Neřeknu, kdybychom se alespoň učili, ale takhle to byla naprostá ztráta času, protože jsme byli spojeni se strojařema, kteří mají polovinu předmětů naprosto jiných než my. Ve výsledku to potom vypadalo tak, že jsme jen tupě seděli a zírali na sebe nebo hráli hry na mobilech či noteboocích. Když se poštěstilo, vzali nás někteří učitelé alespoň na PC, kde jsem pracoval na hře HashLife.

Setkání s Víčkem a Lukášem

V pátek téhož týdne měla den otevřených dveří fakulta informačních technologií VUT v Brně, kde studuje Víčko a na jejíž prohlídku mě pozval. Známe se již několik dlouhých let, ale doposud to bylo pouze formou textové komunikace. Při příležitosti této akce jsme se tak poprvé setkali osobně. A nejen to, ve stejný den měl narozeniny i Víčkův web Víčko.cz, viz článek Pět let Víčko.cz. A to není všechno! V Brně studuje i Lukáš Hörmann, dobrý přítel Víčka a skvělý grafik. I s ním jsem měl tu čest se setkat. Na jeden den událostí až až, nemyslíte?

Setkání se zadavatelem

A to ještě pořád není vše! Hned druhý den jsem měl naplánovanou schůzku se zadavatelem placeného programování, díky které jsem se měl konečně dočkat své vytoužené odměny. Schůzka měla proběhnout již o týden dříve, ale protože notebook ještě nedorazil, musel jsem další týden čekat.

Když konečně nadešel tento den, vyrazil jsem společně s taťkou, který je tak neskutečně hodný, že se rozhodl se mnou absolvovat dalekou cestu autem až do Prahy, kde jsem měl se zadavatelem schůzku. Jen nechápu jednu věc. Půl roku nám dluží notebooky a pak mě, když to mám do Prahy nějakých 200 km, tahá takhle daleko? A když po něm chci proplatit cestu vlakem, ptá se mě, jestli ten notebook teda chci? Navíc mi před půl rokem sliboval, jak přijede on sem k nám. Tehdy bych to ještě chápal, kdyby mě chtěl táhnout až do Prahy, i když fér by bylo sejít se v půli cesty, ale teď?

No co, vyrazili jsme a po několika hodinách cesty jsme byli na místě. Původně se mi dovnitř vůbec nechtělo, ale když jsem se nakonec přemohl, po krátkém hledání jsme ho našli. S úsměvem na tváři nás on i jeho společník hned vítali a ještě než jsme se stačili posadit, už mi zadavatel předával můj vysněný notebook a k němu i jako menší dárek a omluvu brašnu na něj. Měl jsem ohromnou radost, že se na mě nevykašlal a předal mi, sic po velmi dlouhé době, konečně mou odměnu za roční práci.

Následně jsme si promluvili o  jeho vizích a plánech do budoucna, jak to bude s další prací, poklábosili o dalších blbostech a po ani ne hodině už jsme byli na cestě zpátky domů. Při cestě tam nás postihlo pár dešťových přeháněk, ale to nemělo na zpáteční cestu. Více než 30 km před domovem nás postihlo velmi silné sněžení a sněhu bylo tolik, že zapadla kompletně celá cesta a vůbec nebyla vidět. Museli jsme jet opravdu velmi pomalu, ale naštěstí se nám podařilo v pořádku dojet až domů.

Notebook

Mým výběrem nebyl nějaký obyčejný pracovní notebook, ale pořádně výkonná herní mašina. Jedná se o notebook od MSI s označením GS70 2PE Stealth Pro. Uvnitř dýchá čtyřjádrový procesor Intel Core i7 4710HQ na frekvenci 2.5 GHz s přetaktováním a technologií Turbo Boost až do 3.5 GHz a architekturou Haswell. Doplňuje ho špičková grafika NVIDIA GeForce GTX 870M se 3 GB paměti a technologií NVIDIA Optimus, zajišťující přepínání mezi integrovanou a dedikovanou grafickou kartou kvůli zvýšení výdrže baterie při kancelářské práci a dosažení maximálního výkonu ve hrách. Zda je aktivována integrovaná či dedikovaná grafika, lze snadno zjistit z tlačítka napájení, které svítí bíle v případě integrované grafiky a oranžově u dedikované. Navíc grafika podporuje hardwarově akcelerované nahrávání videí z her pomocí utilitky zvané NVIDIA ShadowPlay.

Aby měla grafická karta co dělat, je zde i matný 17.3" Full HD displej, na jehož zadní straně svítí logo MSI.

Dále notebook obsahuje 16 GB DDR3 paměti RAM, dvojici 128 GB SSD zapojených v RAIDu 0 kvůli zvýšení rychlosti už tak extrémně rychlých SSD a 1 TB hybridní HDD se 7200 otáčkami.

Konektivitu zajišťuje gigabitová herní síťová karta Killer, nechybí ani WiFi s nejnovějším standardem ac a Bluetooth 4.0.

Celý notebook je vyroben z krásného tmavě leštěného hliníku. Jedinou větší plastovou částí je rámeček kolem displeje, který je taktéž laděn do černé barvy. Překvapilo mě, jak tenký tento notebook je. Na to, jaký obsahuje hardware je to opravdu pecka. Se svou váhou 2.65 kg není ani nijak těžký. Na váze i tloušťce bylo nejspíš ušetřeno i díky CD mechanice, kterou tento notebook bohužel nedisponuje. To už ale v dnešní době není zas tak velký problém.

Skvělou vlastností je i podsvícená klávesnice, která je barevně rozdělena na 3 sektory, kterým lze nastavit jednu z tisíce barev. Na klávesnici se, ačkoliv má ploché klávesy, píše opravdu skvěle. Skvělá je i speciální klávesa, kterou lze napsat znak \ a se Shiftem znak |. Trochu mě štve umístění klávesy Windows místo standardní pozice vlevo na pozici vpravo vedle pravého Altu a Ctrl. Je to prý kvůli hráčům, kteří si tuto klávesu často omylem při hraní mačkali a nechtěně se tak dostali pryč ze hry.

Zvuk zajišťuje trojice repráčků - dva výškové umístěné nezvykle v pantu displeje a jeden basový umístěný zespodu notebooku. Především díky aplikaci Sound Blaster Cinema 2 hraje na poměry notebooku opravdu luxusně. Zvláštností je krom pozlaceného vstupu na mikrofon a výstupu na sluchátka, také vstup na jiný zdroj audio signálu.

Touchpad nebo spíše clickpad je vyroben z černého matného materiálu, takže na něm nejsou vidět otisky, což se bohužel nedá říci o konstrukci notebooku, ze kterého jdou otisky docela špatně dolů. Se svými gesty je touchpad velmi dobře použitelný na cestách, ovšem na klasickou myš to ani při kancelářské práci nemá.

Systém duálního chlazení, kdy je na levé straně notebooku větráček pro grafiku a na pravé pro procesor, zajišťuje docela kvalitní chlazení na přijatelné teploty, ale při hraní náročných her dosahuje teplota grafiky i při nejvyšším výkonu větráčků 6000 RPM někdy i 90 °C a v případě procesoru teploty 80 °C. O grafiku tak není těžké se při delším kontaktu spálit.

Z dalších konektorů je na notebooku možné najít čtveřici USB 3.0 portů, jeden konektor pro připojení k síti RJ-45, jeden HDMI port a dva mini DisplayPorty. Přítomna je i čtečka SD karet. Zvláštností je i Full HD kamera.

Trochu mě zklamala nepřítomnost čtečky otisků prstů. Není to sice nic závažného, ale je fajn se do Windows přihlašovat bez zadávání hesla, které lze snadněji oproti otisku prstů odpozorovat.

(Ne)mile mě překvapilo, když jsem zjistil, že notebook vlastně nemá BIOS. Ne, vážně! Obsahuje totiž UEFI, což je nástupce BIOSu. Mimo to jsem se také divil, když jsem mohl vytvořit pátý diskový oddíl. Ve škole nás totiž učili, že MBR jich neumožňuje vytvořit více než čtyři. Jenže disky nepoužívají MBR, ale jeho nástupce GPT, který umožňuje vytvořit až 128, resp. 124 oddílů - 4 z nich jsou totiž rezervovány - a mít oddíly větší než 2 TiB.

Opravdu mě štve, že nám ve škole o tomto absolutně nic neřekli. Prostě BIOS a MBR a nic jiného. Čemu se taky divím, když nás učí zastaralý Visual Basic 6...

Na následujícím videu si můžete prohlédnout krásně blikající klávesnici v rytmu hudby. Upozorňuji, že zvuk vychází přímo z repráčků notebooku a nebyl nijak postprodukčně upravován.

Další video ukazuje záběry z vcelku náročné hry Metro 2033. Záběry byly pořízeny pomocí prográmku NVIDIA ShadowPlay.

Windows 10

Již dlouhou dobu před tím, než jsem notebook dostal, jsem byl rozhodnut, že jako hlavní operační systém nasadím Windows 10. Ačkoliv mi všichni z okolí včetně samotného Microsoftu tvrdili, ať to nedělám, že si PC zasekám, bude mi padat apod., já měl přesto nepřekonatelnou touhu to zkusit. A taky se tak stalo.

Chvíli vypadalo vše v pohodě, systém byl naprosto svižný, ale pak přišly první problémy. Těmi menšími byla nekompatibilita některých částí ovladačů, nefungoval mi třeba náhled v ovládacím panelu grafické karty, časté vypadávání (chvilkové zamrznutí) touchpadu, ze začátku problémy s gestem scrollování, nešel vypnout Bluetooth, nešel nainstalovat antivirus Norton 360, VirtualBox se vůbec nespustil, koupil jsem si hru, která nešla vůbec spustit ad. Tím větším problémem byl minimálně jednou denně BSoD, díky čemuž se mi často poškozovaly (nejspíš právě ukládané) soubory. I to všechno jsem byl ochoten přijmout jen, abych měl nejnovější OS.

Začínal jsem na buildu 9879 a po středeční konferenci Windows 10: The next chapter se v pátek objevil nový build 9926. Okamžitě jsem byl natěšený a chtěl aktualizovat. To se mi v pátek bohužel nepodařilo, tak jsem to odložil na sobotu. To byl ale poslední hřebík do rakve. Po aktualizaci se systém spustil jako by byl nově nainstalován. Naštěstí nebyl, ale když jsem se dostal na plochu, bylo nějaké dodrbané rozlišení, některé prvky byly ostré, některé rozmazané, no hrůza. K mému zděšení jsem zjistil, že všechny ovladače vzaly za své. To už jsem se definitivně rozhodl downgradovat zpátky na Windows 8.1.

Ještě před tím jsem zkusil restartovat systém, jestli se to třeba nezlepší. A ouha, právě naopak. Systém už vůbec nenaběhl a zobrazoval pouze tuto modrou obrazovku, akorát s jinou chybou:

Windows 10 - Recovery blue screen

Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, tohle prostě opravit nešlo. Nabootoval jsem tedy do Ubunta z USB a vymazal oddíl s Windowsem. Restartoval jsem PC, ale to jsem se nestačil divit. Zobrazila se naprosto stejná obrazovka! To už jsem začínal tušit, že se něco posralo úplně. Vymazat celej oddíl s Windowsem a dostávat stále stejnou hlášku? Tady něco nehraje...

Několik dlouhých hodin jsem to řešil a všechno marně. Nefungovala klávesa F3, která by měla spustit obnovovací proces, ačkoliv systémový oddíl BIOS_RVY stále existoval. Dokonce ani reinstalace systému nebyla možná - po zasunutí flashky se systémem a pokusu o nabootování se zobrazovala stále stejná modrá obrazovka.

Nakonec se mi to podařilo záhadně opravit instalací Ubunta, které nešlo před tím nainstalovat vůbec, protože instalátor vždy asi na 60 % vždy spadl. Tentokrát doběhl až do konce a po restartu na mě nevyběhl Windows a dokonce na mě nevyběhlo ani Ubuntu, ale dostal jsem se do BIOSu. To byla dobrá zpráva, protože jsem se nějak záhadně zbavil té obrazovky. Následně jsem si na flashku stáhl Windows 8.1 a nainstaloval ho. To si nedokážete představit tu úlevu...

V současné době už jedu týden na Windows 8.1 a nemůžu si stěžovat. Všechno krásně funguje, šlape, jak má, no pecka. A ani jeden BSoD.

Vysvědčení

Napadá mě spousta věcí, co bych k tomu mohl napsat, ale vzhledem k tomu, že je článek již extrémně dlouhý a to mám připraveno ještě jedno téma, vezmu to ve stručnosti.

Tentokrát mám dvojky tři - jednu z češtiny. Literární blbosti mě fakt nebaví se učit a taky se ani neučím. Druhá je jak jinak než z fyziky. A třetí vás možná trochu překvapí. Matematika. V goniometrii je takových neskutečných pojmů a věcí, na které je třeba si dávat pozor, že jsem to prostě s mým stylem (ne)učení výš dotáhnout nedokázal. Přitom by stačilo se na to podívat před hodinou...

I tak jsem s vysvědčením spokojen. Na to, jak málo toho pro známky dělám, je to hodně slušný výkon. A mě to tak vyhovuje. Stejně si nemůžu zapamatovat všechno a pamatovat si budu jen to, co si skutečně pamatovat chci a bude se mi hodit. A když si to pamatovat nebudu, stále mohu použít Google.

Vysvědčení
Absence

Má tvorba

V posledních pár letech jsem na tom se svojí tvorbou dost špatně. Asi startovačem toho všeho byl Minecraft, díky kterému jsem neměl na programování moc času. Postupem času se to mírně zlepšilo, ale ne na dlouho.

Dalším startovačem bylo placené programování. Věnoval jsem mu maximum času a se svou tvorbou zahálel. Od té chvíle jsem začal brát programování více než jako zábavu spíš jako svou povinnost. A to jak u placeného, tak později i u svých vlastních projektů.

I Blogery vlastně beru jako svou povinnost a ne jako zábavu, kterou to bylo dřív. Ano, když to momentálně dělám, tak mě to baví, ale pokud bych mohl, dělám radši něco jiného. Pokud bych mohl... A já nemůžu? Přijde mi to, jako bych za sebou vláčel velké těžké břemeno. Mohl bych, ale já si to prostě dělám dobrovolně povinné.

A stejně to mám u programování. Když se donutím programovat ať už je to cokoliv a to i můj vlastní projekt, neskutečně mě to baví, ale když přestanu a další den bych měl jít znovu programovat, vyhýbám se tomu, jak jen to jde. Hledám tisíce výmluv, proč se mi nechce a nepůjdu programovat, hledám tisíce jiných zálib, jen abych nemusel programovat. Začal jsem to totiž brát jako povinnost. Vůči komu? Nejspíš vůči vám, protože mi nejspíš přijde trapné něco slíbit a pak se za to omlouvat, protože jsem to nedodržel nebo dodržel, ale ne ve stanoveném termínu.

Víčkovi jsem kývl na Sixteenii jen kvůli tomu, že jsem se bál, co by řekl, kdybych odmítl. To jsem sice původně jednou udělal, ale neměl jsem tu odvahu říci NE znovu. A ačkoliv se mě po celou dobu vyptával, jak jsem na tom, jestli mě Sixteenie ještě baví, stále jsem říkal, že baví a dělám ji rád jen proto, abych mu tím neublížil. A to i přesto, že mi několikrát říkal, že by mu to nevadilo, kdybych na Sixteenii nepracoval, že to pochopí. Ale já mu celou tu dlouho dobu jen lhal a nedokázal říci pravdu.

Je těžké říci NE člověku, kterého považuješ za přítele, protože bys mu tím mohl ublížit nebo by ses mohl potkat se zlou reakcí. Ale opravdoví přátelé to pochopí...

Mnohokrát jsem se divil, proč někteří skvělí programátoři skončili nebo si dali pauzu od programování, když je programování taková ohromná zábava. Dnes už se jim nedivím. A nejsou to jen programátoři, třeba i někteří známí YouTubeři toto udělali.

Po 3.5 hodinovém rozhovoru s Víčkem jsme dospěli k názoru, že bude lepší, když si dám pauzu od programování. Dlouhodobou pauzu. Úplně nejlepší by bylo, kdybych nemusel dělat ani na placeném programování. To zatím nemusím, ale jestli budou smlouvy, dělat na něm budu, protože peníze a šance na lepší budoucnost jsou pro mě důležitější. Stále to však budu brát jako povinnost a ne jako zábavu. Kde jsou ty časy...

Díky pauze budu mít dostatek času na přemýšlení. A to třeba i o tom, jestli to má s programováním jako koníčkem ještě vůbec cenu. V poslední době, kdy u mě trvá tento stav (nejkritičtější to začalo být od října), si tímto totiž vůbec nejsem jist. A to jsem si myslel, že mě programování nepřestane nikdy bavit. Smál jsem se a říkal si, že mě se to netýká, když nám učitelka říkala, že mnoho lidí nakonec stejně nedělá to zaměstnání, které si zvolili pro studium na střední. Taky jsem si myslel, že jsem našel svůj smysl života. Asi ne, ani po tolika letech...

Každopádně programování mě bude i přesto to všechno nejspíš jednou živit, na tom se nic nezměnilo. Co taky jiného dělat, když jsem na ostatní věci úplně levej? A v programování jsem, alespoň v rámci možností docela dobrej.

Mimo to jsem se také rozhodl odejít od vývoje Sixteenie. Bral jsem to, stejně jako všechno ostatní jako povinnost a nedělal jsem to pro sebe, ale dělal jsem to pro Víčka jen, abych mu neublížil. To se mi však povedlo, protože kdybych to řekl hned na začátku, mohl se podle toho taky zařídit. I přesto to však pochopil a i nadále trvá jeho nabídka, že pokud bych chtěl, můžu se k vývoji kdykoliv vrátit. Mimochodem, takové nabídky už jsem jednou využil, když mi nabízel hostování mého webu na jeho serveru.

Taky mě docela překvapilo, že dost podobně je na tom i Víčko...

A Blogeři? Nevím, uvidím...

Závěr

V lednu se stala opravdu velká spousta událostí. Spousta pozitivních událostí. Nejvíc mě ale mrzí právě ono programování. Co se dá dělat. Nutit se do toho opravdu nemá smysl. Snad se mi v pauze podaří vymyslet řešení. A kdy že ta pauza skončí? Nevím, uvidím... Ale myslím, že to jen tak rychle nebude.

Hodnocení

Celkové hodnocení
2 hlasy
Vaše hodnocení
Vyberte počet hvězdiček

Komentáře

Jméno:
Předmět:
Komentář:
  :):-|:P:D;):(8)[evil][arrow][idea][?][!]
Kontrola:

23.2.2015 10:00:54 ...

Hochu, jestli ti ty typloty lezou k 90°C, tak to si ho moc dlouho neužiješ... Aneb proč je blbost vyrábět takhle výkonný herní notebooky.

...
1
3
© 2011 - 2017 SuperMartas a Tomáš Hypeš