14. prosince 2015 14:57

Vzpomínky na "Fotbálka"

Také občas vzpomínáte na své dětství? Já poslední dobou docela často. Jenže v mém případě to nejsou žádné radostné vzpomínky. Poslední dobou se mi vzpomínky vracejí častěji než kdy dřív – a trápí mě. „Proč se s tím vůbec tolik trápím?“ říkal jsem si, „Vždyť už je to všechno za mnou.“ A pak mě napadlo, že to je možná proto, že to v sobě už hodně dlouho držím. Měl bych o tom dát lidem vědět. Já dokonce chci, aby o tom lidi věděli – aby věděli víc o tom, jak vypadá domácí násilí. Proto jsem si řekl, že napíšu tento článek a budu rád, když si ho přečte hodně lidí, ještě radši budu, když se nad tím alespoň několik lidí zamyslí a velkou radost mi udělá, když si z toho alespoň někdo něco odnese.

Upozorňuji, že článek je psaný podle skutečných událostí. Vzhledem k tomu, že popisuji své vzpomínky na dětství, nejspíš nebudou všechny detaily úplně přesné, neboť události zde popisované se staly před více než devíti lety.

Jak jsem již psal, na své dětství nemám moc dobré vzpomínky. Nepřipadalo mi, že bych mezi ostatní nějak dobře zapadal. Vlastně jsem se vždycky držel stranou – obzvláště, když jsem nastoupil na základní školu. Od jisté doby jsem se v kolektivu mezi dětmi necítil nejlépe. Byl jsem jinej - jen jsem nevěděl proč. A protože jsem se nikdy moc nezapojoval do skupinových aktivit, neměl jsem tehdy téměř žádné kamarády. Snažil jsem se sice ostatním pomáhat, když potřebovali, ale to k získávání přátel příliš nepomáhalo – spíš naopak. Mé pomoci si nikdy nevážili, spíš ji po čase brali jako samozřejmost. A já hlupák jsem se nechal takhle zneužívat.

Kromě toho mě spolužáci za zády nejspíš hodně pomlouvali, protože se mi smáli kvůli věcem, které jsem mnohdy vůbec nechápal. Často mi kvůli tomu bylo velmi smutno. Někdy až tak, že jsem se neubránil slzám. Myslím, že jsem spoustu těch jejich vtípků nechápal, protože jsem byl poněkud pomalejší v dospívání.

Fotbálek

Aby toho nebylo málo, kromě problémů ve škole jsem měl i problémy doma. Moji rodiče byli rozvedeni už od doby, co jsem chodil do mateřské školky, žil jsem tedy s mámou a k tátovi jsem jezdil jednou za čtrnáct dní. Tátu mi měl nahradit jistý člověk, který žil několik let s námi a se kterým přišel na svět i můj polo-rodný bratr. My tomu člověku mezi našima říkáme „Fotbálek“, protože jezdil hrát s kamarádama fotbal. Před ním jsem mu ale musel říkat „tati“. Později se mi doneslo, že mu v práci dokonce říkali „Tydýt“. Nicméně tenhlecten můj otčím nebo chcete-li Fotbálek/Tydýt býval doma často dost agresivní, a to především, když se vrátil opilý z hospody nebo z již zmíněného fotbalu. Na mámu každou chvíli řval a mnohdy byl i dost vulgární. Přestože ho v práci celkem slušně platili, z jakýchsi záhadných důvodů jsme byli neustále švorc.

Ačkoliv nerad, často na ty časy vzpomínám a při těchto vzpomínkách často cítím smutek. Sice si asi nepamatuju úplně všechno a spousta těch špatných zážitků už se mi jaksi zpřeházela, ale protože si myslím, že by si o tom měli jiní aspoň přečíst, pokusím se popsat alespoň ty nejzřetelnější vzpomínky.

Nezapomenutelné vánoce

Na jedny vánoce ve svém životě opravdu nezapomenu. Tenkrát jsem to snad i natáčel na videokameru, pokud se nepletu. Postavil jsem ji na skříňku tak, abych zachytil naši Štědrovečerní večeři. Pamatuju si, jak byl Fotbálek tenkrát děsně vzteklej a jak hulákal na mámu – ostatně jako už mnohokrát před tím. Určitě měl tenkrát zase pořádnou vopici. Celej večer chtěl mít ve svý režii a my jsme jen měli poslouchat jeho příkazy. Pamatuju si, jak chtěl, abych zády ke dveřím za sebe házel pantofel. Nevím, co mu to přelítlo přes nos (to je sice vánoční zvyk, ale týká se to především svobodných dívek). Ani bych se nedivil, kdyby mu to poradili jeho kamarádíčkové v hospodě. Potom nám přikázal zpívat vánoční koledy u stromečku. Atmosféra, která tam panovala se ale vůbec vánoční atmosféře nepodobala. Pamatuju si, že jsme tenkrát s bráchou u stromečku místo zpěvu vánočních koled protestně zpívali nějakej nesmysl o blázinci – inu co byste v takové situaci čekali od dvou malých dětí, z nichž to starší chodilo teprve na první stupeň základní školy a to mladší ještě snad ani nechodilo do školky. Možná, že bych ještě někde vyhrabal záznam z videokamery, jestli už jsme tu videokazetu nepřepsali něčím jiným.

Dobrovolně po škole

Vzpomínám si, jak se mi nechtělo chodit ze školy. Ve čtvrté třídě jsme měli jednu hodnou paní učitelku, která vždycky po vyučování a po obědě zůstávala ve třídě a opravovala naše písemky a domácí úkoly. A protože jsem domů ani moc nespěchal a viděl jsem, že je paní učitelka ve třídě, řekl jsem si, že bych se jí mohl svěřit s tím, co mě trápí. Ona mě vyslechla a protože bylo fajn mít někoho z učitelů, komu se můžu svěřit, občas jsem se po obědě zastavil za ní a mezitím, co jsem si kreslil na tabuli nebo jsem si psal domácí úkoly, jsme probrali všechno, co jsem měl na srdci.

K tátovi ano, od táty ne

Se svým tátou jsem jezdíval vždycky na víkend k babičce. Byl to pro mě vždycky takový odpočinek a útěk od všeho špatného. Vzpomínám si, jak jsem se vždycky v pátek těšil, až si pro mě přijedou (vím, že jsem si dokonce několikrát sedl před barák a sledoval jsem auta, jestli už náhodou nejedou). V neděli jsem se pak vždycky bál návratu zpátky domů. Věděl jsem totiž, do čeho se vracím.

Stůl, lustr a štafle

Další zážitek, na který nezapomenu byl ten, kdy jsme s malým bráchou leželi v jedné posteli a dívali jsme se na pohádku (S čerty nejsou žerty – tuším), když v tom přišel domů Fotbálek a začal jako obvykle hulákat. Vzpomínám si, jak na nás v tý posteli vzteky převrátil stůl, potom se pohádal s mámou a zničil v kuchyni skleněnej lustr. Na ten pocit absolutní bezmoci do dneška nezapomenu. Potom řekl, že dojde pro štafle – asi aby to mohl opravit – a odešel. Pro štafle musel jít k mým prarodičům (z matčiny strany), protože jsme doma žádný neměli. Za chvíli nám babička telefonovala celá vyděšená s tím, že tam u nich byl a že z něj kapala krev – musel se pořezat o ty střepy z lustru. Prarodiče samozřejmě dostali strach, jestli nám nějak neublížil a hned za námi vyrazil děda se strejdou a s tetou. Strejda nejdřív odvezl k babičce mě (podle slov babičky jsem byl bílej jak stěna) a po chvíli přijeli i ostatní s mámou a s bráchou. Podle toho, co mi říkali, se tam vrátil a než mámu s bráchou mohli odvézt, popral se s dědou a prý ho málem uškrtil. Následujících několik týdnů jsme bydleli u babičky v obýváku.

Návrat

U babičky jsme ale nemohli zůstat věčně. Mě to tehdy sice vyhovovalo – konečně jsem měl klidné spaní – ale bylo to pouze dočasné řešení. Po nějaké době se máma rozhodla, že se vrátíme zpátky k Fotbálkovi. Mně se samozřejmě nechtělo, a protože už jsem měl právo rozhodnout se, u koho chci bydlet, dostal jsem čas na rozmyšlenou. Máma se s bráchou zatím vrátila k otčímovi a já jsem tuším přespával ještě několik dní u babičky v obýváku. Pamatuju si, že babička spávala u mě, abych tam nebyl sám, a taky si z té doby dobře pamatuju jednu noční můru. Jednou jsem totiž ve snu uslyšel, jako kdyby někdo zaklepal na okno, po chvíli zaklepal hlasitěji, potom zas a zas a stále to klepání zesilovalo. Když se to hlasité klepání proměnilo v hlasité bušení (jak kdyby někdo mlátil do okna pěstí), probudil jsem se celý vyděšený a vzbudil jsem i babičku. Do dneška si na ten strach vzpomínám. Měl jsem pocit, že se k nám někdo dobývá, naštěstí se ale ukázalo, že to byl jen pouhý sen. Nicméně to jsem trochu odbočil od svého rozhodování. Já jsem měl na výběr v podstatě ze dvou možností: buď jsem mohl jít bydlet ke svému tátovi, nebo se vrátit za mámou. První možnost se mi samozřejmě zamlouvala víc – chtěl jsem mít už konečně od toho kreténa klid a u svého táty bych se měl určitě lépe než u něho. Jenže pak jsem se nechal přemluvit od prarodičů, ať v tom mámu nenechávám samotnou. Sice jsem si zvolil tu horší variantu, ale i dnes si myslím, že jsem se tenkrát rozhodl správně. Vrátil jsem se tedy za ní.

Blivajz v mixéru

Samozřejmě se za tu dobu, co jsme byli pryč, nic nezměnilo. No i když jedna novinka tu nejspíš přece jen byla – protože jsme mnohdy neměli ani na jídlo, chodili jsme občas s mámou a s bráchou jíst k babičce (on ne – on už tam nebyl vítaný). To se mu samozřejmě nelíbilo a začal nám to zakazovat. My jsme ale kvůli jeho zákazu nehodlali umřít hlady. On nejspíš ani pořádně nechápal, že když nám všechny peníze prochlastá v hospodě nebo prohraje v automatech, nebudeme mít za co koupit jídlo. Jednou po výplatě jsme sice měli lednici naplněnou jídlem, ale bylo to celkem k ničemu, neboť se Tydýt pustil do vaření sám. Všechno, co bylo v lednici splácal dohromady bez jakéhokoliv smyslu. Rozmixoval to v mixéru, a my jsme se potom odněkud vrátili domů a on po nás chtěl, abychom ten jeho blivajz jedli. Není divu, že když mi pak jednou přikázal udělat kafe pro něj a pro mámu, tak do toho jeho jsem místo cukru přidal sůl. Dokonce mám dojem, že ho bez jakýchkoliv řečí vypil.

Nůž, odpaďák a hřbitov

Další vzpomínka je asi nejděsivější – ten večer na sebe s mámou opět křičeli – myslím, že to bylo kvůli půjčkám, kterých si ten pitomec nabral několik (když neměl na splátku, řešil to tak, že si půjčil jinde). Hádka se tenkrát tak vyhrotila, až vytáhl nůž z příborníku. Brácha si dokonce vzpomíná, že tím nožem nejdřív mámě hrozil. Já si tím nejsem jistej. Myslím si, že přímo u toho jsem nebyl, schovával jsem se tuším v ložnici v uličce vedle postele a jen jsem poslouchal, jak na sebe v kuchyni křičí. Ale myslím, že jsem nějaký výhrůžky zaslechl. Máma pak myslím poslala bráchu za mnou, ať u toho není. A potom se tuším tu hádku snažila zklidnit. On jí ten nůž dal do ruky a řekl jí, ať ho teda zařízne, když je tak nesnesitelnej. Máma pak nůž samozřejmě uklidila zpátky do příborníku – přece nezabije svýho manžela – a ještě k tomu před dětmi. Hádka ale dál pokračovala, až po něm hodila odpaďák, který se následkem toho rozbil. Moc si z toho večera nepamatuju. Myslím, že to bylo tehdy, kdy jsem psal babičce SMSku, ve který píšu něco jako: „Už je zase opilej“ a „Tady se zase dějou věci.“ Vzpomínám si, jak jsem si tenkrát silně přál, ať už to všechno konečně skončí. Když se vyřval, odešel (nejspíš do hospody) a my jsme v ložnici s mámou brečeli a ze zoufalství jsme volali na linku důvěry. Tam nám poradili abychom se schovali u nějakých našich příbuzných. Rozhodli jsme se, že utečeme k babičce. Jenže nás doma zamknul a my jsme museli vylézt oknem. Ještě štěstí, že byl náš byt v přízemí. Utíkali jsme se schovat na hřbitov, který byl naproti našemu bytu, a tam jsme počkali, až se vrátí domů, abychom ho po cestě k babičce nepotkali. Skutečně se po chvíli vracel zpátky. Byla už tma, takže nás tam nemohl vidět, ale my jsme jeho na chodníku, který byl osvětlen pouličními lampami, viděli moc dobře. Koukali jsme přes zeď hřbitova, až zaleze. Když viděl, že nejsme doma, asi nás vyběhl hledat. Viděli jsme, že doběhl před kapličku (ta stojí hned před hřbitovem), potom to ale asi vzdal a s nadáváním se vrátil zase domů. To byla chvíle na kterou jsme čekali. Vyšli jsme ze hřbitova a zamířili jsme k babičce. Od té doby jsme žili u ní.

Není to zdaleka všechno, co se v těch dobách dělo. Jsou to pouze ty nejzřetelnější vzpomínky, které na Tydýta mám.

Život poté

Po nějaké době podala máma žádost o rozvod, nicméně on měl právo jednou za čtrnáct dní vídat svého syna. Nějaký čas mu to vydrželo. Podle toho, co brácha říkal, tahal ho hlavně po hospodách – ale o tom já toho moc napsat nemůžu. Jen si pamatuju, jaký vždycky měla máma strach, když mu bráchu předávala, aby ho vůbec vrátil v pořádku. Často taky s něčím vyhrožoval. Chtěl prarodičům vymlátit okna, propíchat nám gumy u auta, nasadit nám do sklepa sklípkany a já už nevím, co všechno ještě. Našel si jinou ženu, vzal si ji a udělal jí také dítě. Po čase se s ním nečekaně také rozvedla. Potom za bráchou přestal chodit. Vzhledem k tomu, že na něj i přestal platit výživné, dala ho máma k soudu a málem se kvůli tomu dostal až do vězení. Jenže pak jistý pan prezident udělil hromadnou amnestii a zachránil tuhle svini, která by si sedět zasloužila – ani snad ne za to neplacení alimentů jako spíš za domácí násilí.

Od té doby, co jsme ho přestali vídat se náš život zlepšil. Časem jsme se dostaly ze všech stresů. Konečně jsem začal žít jako normální děti. Dokonce jsem si ve škole našel pár kamarádů, se kterými jsem si alespoň trochu rozuměl. Stále jsem ale cítil, že jsem jinej. Může snad za to moje minulost? Nechovám se jako ostatní. Jsem daleko citlivější, ale také všímavější. Občas jsem si na své dětství vzpomněl a říkal jsem si, proč se mi tohle muselo stát? A ta otázka mě trápila nějakou dobu, až mi to jednoho dne došlo. Došlo mi, co lidi dělá tak bezcitnými. To chlast – spousta lidí to s ním přehání.

Uvědomil jsem si, že by Fotbálek možná ani nebyl takovej hajzl, kdyby nepil (zpočátku mi vůbec nepřipadal jako násilník, kterej se z něj později vyklubal). Byl to spíš jen pouhej hlupák, ze kterýho si nejspíš v hospodě, v práci a na fotbale dělali chlapi prdel, protože věděli, že jim zbaští všechno, co mu nakecají (vzpomněl jsem si, že se občas hádal s mámou kvůli něčemu, co vůbec nebyla pravda – třeba to, že si máma jezdí přivydělávat do bordelu). Jenže co byla nejspíš pro chlapy v hospodě sranda, bylo pro nás doma utrpení – to se jich ale netýkalo, takže si ani neuvědomili, co ta jejich úžasná zábava způsobuje. Možná je to celé jen moje domněnka, proto nikomu nic nevyčítám, ale nedokážu si jinak vysvětlit důvod, proč by chodil domů zlitej a nasranej kvůli lžím a pak vzteky zničil všechno, co mu přišlo pod ruku. K těm lžím přeci musel nějak přijít. A i kdyby ta moje domněnka nebyla pravdivá, určitě jsou i jiné případy domácího násilí, kde tomu tak vskutku je.

Od té doby, co jsem si tohle uvědomil, se mi alkohol celkem hnusí. Neříkám, že si občas nedám panáka, ale rozhodně to nevyhledávám a není to u mě nic pravidelnýho. Zatím jsem se ještě nikdy neopil. Pokud se člověk umí ovládat, nic proti tomu nemám, ale spousta lidí – především v mém věku – to s chlastem přehání. Ani snad neznají jiný druh zábavy. A takový já být nechci – už jenom z principu. Cítím, že to není dobře. Když si uvědomím, kolik rodin si nejspíš prochází – podobně jako my – domácím násilím hlavně kvůli chlastu, je mi z toho nanic a myslím si, že by se s tím něco mělo dělat. Nechci nikomu třeba vyčítat, že chlastá – to je přeci jeho věc. A pokud tím nikomu neubližuje, tak na tom snad ani není nic špatnýho.

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se od dětství tolik nezměnil. Stále se mezi cizími lidmi necítím dobře – a to převážně na místech, kde je spousta opilců. Proto nechodím do hospod a na zábavy. Stále se držím stranou a stále jsem jiný. Ostatním určitě připadám divný, ale já svůj důvod znám. Vzpomínky na dětství mě budou pronásledovat nejspíš po celý život – a to z jednoho důvodu: abych nezapomněl na to, jaký nechci být.

Hodnocení

Celkové hodnocení
4 hlasy
Vaše hodnocení
Vyberte počet hvězdiček

Komentáře

Jméno:
Předmět:
Komentář:
  :):-|:P:D;):(8)[evil][arrow][idea][?][!]
Kontrola:
Žádné komentáře.
© 2011 - 2017 SuperMartas a Tomáš Hypeš